mám pachuť na jazyku
návrat ke starým zvykům
jsem o pár tahů napřed

a v každém dalším odrazu
si připadám víc zašle

cítím tě jako nákazu
nádech

a záchvat kašle

pláčem bych mohla vzbudit draky
nevyslovím a nevysvětlím
ve věži tma jako o půlnoci

mlčím  a ty mlč princi taky
úklona    otočka po dvou krocích

kde se cit sráží na oknech
kde si cit sráží vaz    mě nech
ráno je naruby
važ dobře koho vážeš

máme v tom království všechno
sny zakleté do zlaté obruby
paláce     mříže   stráže

na schodech chrámu
dám se pod obojí
a nevezmu si nic
a kruh ať protne jiný

za mraky půlměsíc

chleba si lámu
na tři poloviny

odkopnu podpatky   a potom
rozhlédnu se po čtyřech rozích

klíč v zámku  pohyb západky
přenáší kovem do kůže

teď jsem tu zavřená     svět už mě neohrozí
teď jsem tu zavřená

a strach  mám právě proto

střepy se sypou do ulic
křikem mě řežou do temene
všeho je příliš   ještě víc

potřeba prázdna pryč mě žene
po tichu touha    po tmě též

a uvnitř něco unavené
vzkaz ve výloze zanechá mi

běsi jsou blízko    uteč
běž

v dřevěné zahradě

spadané dny
jak plody plané     pod keřem

beznaděj sídlí v slídě

vlci si hrají    v trámoví
nic se jim neutají

uhlíky v zástěře
jde za mnou   popel
a dřevo snadno vzplane

plamenem odpovím

i psaná dvěma pery

radši než číst mou část
pod větou očistnou
podle tvá slova tnou

nespojí oči s tmou
kdo pravou tvář jí zahléd
kdo zpíval o bestii

ne proto vlka bijí
že je šerý

jako už by se mi někdy zdály

sváry sevřené  do spirály
spony shozené z ramen

mizící meze mého místa

nejsem si

a venku nepřestává pršet

svět jako odraz mojí duše
ve skle      na které tisknu čelo