hejkal mi šeptá

hlas jsem mu vyrvala
z kořenů

ošetří víle polámané prsty
odejdou spolu

andělíčkářka přivedla mé syny
na svět
ještě je brzy
teprv se rozednívá

otec Jeronýmek opírá
korbel o břicho
a káže mi
že ve stručnosti nenajde Bůh potěšení
a že on tu proto je
aby naslouchal a rozhřešení dal mi
– a zpíval bědné žalmy –
dcero, nech mě větu doříct!

a já mu:
otče, co mi po bohu!
a kdybych stručná nebyla
do pekla by mě srazil!
jsou věci
do nichž ani bohu

jako mně do něj

a mlčela jsem
plná vzteku a jedu a záště a zloby
– a na čele znamení…
otče!
co už     že já        ale i ty?

a moudře kývl na mě páter
a do ticha po mé zlobě
dcero     kde je rozdíl?

a sestra Marie
jazykem ohledává
rozštěp osudu